Když jsem byla asi ve třetí třídě, měli jsme za úkol napsat sloh. Už si nevzpomínám, o čem ten sloh měl být, ale dostala jsem z něj jedničku. Možná byla i podtržená nebo s hvězdičkou, ale na to už si taky nepamatuju. Co si naprosto přesně pamatuju je moment, kdy jsem ten sloh s jedničkou přinesla domů. Máma se mě zeptala co bylo ve škole a já jsem z batůžku s krtečkem vytáhla sešit a hrdě ukázala jedničku. Máma mě pochválila, přečetla si můj sloh a pronesla: “Nojo, tobě psaní vždycky šlo.”. A už jsem se vezla.
Když to říká máma
Tehdy když mi ještě nebylo ani deset už jsem věděla, že mě psaní baví. Nebo spíš, že si moje máma myslí, že mi to jde. A když si to myslí moje máma, tak to přece musí být pravda. Ať už to tehdy vážně byl dobrý sloh nebo ne, něco mámině nevinné poznámce ve mě zaselo první semínka zájmu o psaní. Jistě, věděla jsem, že se toho musím ještě hodně naučit: styl, editaci, ostatně i obyčejnou gramatiku a pravopis, ale od té doby už jsem o svých psacích dovednostech nikdy nepochybovala.
Tak se stalo, že mě začalo zajímat psaní. Svojí první knihu jsem začala psát do sešitu z matematiky. Budiž to testament mého vztahu k matematice. Myslím, že to pro mě byla dobrá záminka, proč snít. Jako malá jsem si vymýšlela hodně příběhů, jako to děti dělají. Vyrostla jsem v době, kdy jsem si hodně hrála sama s hračkami nebo venku na zahradě s tím, co jsem našla. Zapsat ty koniny, co se mi hodily v hlavě dávalo smysl.
Elvis
Koniny se mi v hlavě nepřestaly honit s desátými narozeninami a ostatně ani s dvacátými. Když jsem začala chodit na výšku, bavila jsem svoje kamarádky v zadních lavicích poznámkami o profesorech a přednáškách. Moje mistrovské dílo byly poznámky z cyklu přednášek jednoho nejmenovaného profesora, který nesnášel notebooky. Hned na první hodině nám je “důrazně nedoporučil” a tak všichni začali psát rukou. Asi jsem v ten den měla rebelskou náladu a tak jsem jako jediná dál notebook používala. U toho profesora jsem si vysloužila velký černý puntík, ale moje poznámky měly všechno. Díky rychlosti klávesnice jsem dokázala zachytit všechno, co profesor říkal, a dokonce jsem k tomu stihla psát svoje vlastní komentáře. Když jsem se z těch poznámek později učila, bylo pro mě mnohem jednodušší si materiál zapamatovat. Svoje poznámky jsem samozřejmě poslala i kamarádkám. Potom jsem se dozvěděla, že ty je zase poslaly svým dalším kamarádkám a ty zas dalším až jsem o dva roky později potkala mladší spolužačku, která po chvilce rozhovoru vyprskla: “Tak to jsou tvoje poznámky, ze kterých se teď všichni v prváku učíme?”. V ten moment jsem se cítila jako Elvis.
Out of office
Po škole jsem měla tu skvělou úžasnou báječnou smůlu, že jsem se dostala k práci v korporátu. Přestože má taková práce mnoho výhod (a já si uvědomuji, jaké štěstí je dostat stabilní práci hned po škole), nejsou taková zaměstnání většinou moc nakloněná kreativnímu snažení. To nejoriginálnější, co jsem za svoje působení v korporátu vytvořila byl automaticky odchozí mail, který příjemci oznamoval, že jsem na dovolené na pláži s koktejlem a ať si poradí sám. Po návratu jsem zjistila, že se můj žertovný email neshledal s pochopením od některých kolegů, takže teď mám naprosto nudný automaticky odchozí email.
Přítele Petra zřejmě nebavilo poslouchat moje kňourání o tom, že bych chtěla něco tvořit, a tak mi k narozeninám přistál vedle talíře úžasný dárek. Při večeři na den mých narozenin mi dal knížku o tom, jak začít psát. Ta knížka je skvělá a někdy o ní možná napíšu (napíšu o tom, jak někdo psal o psaní…viděli jste někdo film Počátek?). Ale ta knížka nebyla ten nejlepší dárek. Byla to ta víra v Petrových očích, že když budu chtít, tak budu psát. Řekl mi: “Chceš psát? Tak piš. Tady máš nástroje a šup.”.
Tak jsem tady.